Family Road Trip - 2. část

13. dubna 2017 v 8:25 | Ifča |  Články

Neděle 19.2. - Pondělí 6.3.2017

Převzato z Ifčina deníku




Den jedenáctý - pondělí 27.2.

Včera jsem zapomněla napsat, že cestou jsme z auta nadšeně fotili ptáka PUKAKE (s červenou ozdobou a modrým peřím) a dnes ráno jsme je odháněli od našich stanů a věcí. K PUKAKE se přidal ještě WEKA (několik) a od rána dost prudili a povykovali, ať už vstáváme. Nebáli se ani náhodou. Dnešní kemp byl opravdu skvělý, se sprchou a se ždímačkou (mechanickou, vypadala jako lis na nudle). 15 dolarů za osobu. Ráno jsme si dali koupačku v moři a vyrazili vstříc dnešku Usmívající se

První zastávka byla u krasové (a ještě k tomu krápníkové Usmívající se) jeskyně RAWHITI CAVE. Museli jsme vyšplhat krutým kopcem, ale stálo to za to! Kdysi se (při zemětřesení) sesypala část obrovského dómu, takže krápníky jsou přístupné zvenčí. Byly krásně vidět z vyhlídkové plošinky, ale nesáhneš si. Autobusy Japonců tu nebyly, kvůli tomu krutému kopci.
Druhá zastávka byla krátká, jen půlhodinková procházka džunglí s vyhlídkou - a teď se podržte - do totálně venkovské krajiny s ovcema. Absurdní obraz.
Třetí zastávka byla na WAIKOROPUPU SPRINGS, krásné jezírko a potoky s absolutně čistou vodou a informačními tabulemi o vzniku této pozoruhodnosti.
A potom přišlo to nejlepší! Že prý pojedeme na pláž. WHARARIKI BEACH. Fajn, těšíme se!
Od parkoviště na pláž je to asi kilometr, cestou si dáme kafe ve vtipné lesní kavárně a přes přelízku (schůdky přes plot, lidi to zvládnou, ovce ne) se vydáme pastvinou s ovečkama na kopec. Kopec se překlopí a před námi jsou písčité duny, skály, moře. Nádhera!!
A co teprve, když jsme došli ke skaliskům a viděli jsme lachtaní školku! Asi 10 lachtánků dovádělo a předvádělo se v mořském oku pod dohledem jedné vychovatelky Usmívající se Lachtani měli na jednom ze skalisek kolonii, bylo jich tam dost, viděli jsme jich fakt hodně a dlouho, ale ti malí byli nejlepší! Paráda!! A velký zážitek!!
Koupání v moři bylo taky fantastické, ve vlnách mezi skalisky jsme si moc užili. Chlapi se odvážili tak daleko, až jsem se o ně bála. Vlny se přes ně valily, balily je, dobře to dopadlo. Pláž, nejlepší zážitek!
Nákup v TAKAKA.
Spali jsme v NO NAME kempu bez WC (to bylo poprvé), ale zase s hodně sand flies. Bylo to u řeky a nebýt těch kousavých potvor, bylo by to tam moc fajn.
Celý den jsme se potkávali s dvojicí Čechů, kteří pracovali v Christchurch, teď cestují a básnili o surfování. David včera v tomto kempu zapomněl rybářský prut, tak byl trochu otrávený. Pokecali jsme… a dobrou!

Wharariki Beach, Tasman

Den dvanáctý - úterý 28.2.

Ráno jsme kvůli invazím sand flies naskákali do auta a uháněli pryč. Když jsme přejeli přes kopec, zjistila jsem, že jsem tam asi zapomněla brýle, tak jsem taky trochu otrávená. Asi byly ve stanu, Jarda ho vyklepal, ale modrozelené brýle v trávě přehlédl. Mám ještě jedny, dioptrické sluneční. To přežiju.
Snídali jsme u silnice na vyhlídce, ze které nebylo nic vidět. Smažená vajíčka, ňam.
Potom jsme zase překročili hory do ovocnářského kraje a uháníme zpátky na jih. V MOTUEKA nákup. Mám suvenýr! Nikomu se nelíbí Zamračený (Stylizovaná kapradina - symbol NZ).
V MURCHISONU pivo a kafe to go, v autě chleba se šunkou a zmrzlina. Uháníme.
Přes vnitrozemí jsme se dostali na známou cestu na WEST COASTU, asi 50 km jsme pokračovali po ní a potom zase odbočili přes kontinent na východ po road 73 na ARTHUR'S PASS přes fakt impozantní horský hřeben, zírali jsme na širokánské vodní koryto, kde tekla modrá řeka mnohem užší než koryto a sledovali jsme, jak se údolí zužuje až do sedla ARTHUR'S PASS (924 mnm).
Po překlopení na druhou stranu hřebenu se nám otevřely nové úchvatné pohledy na horské velikány (2000+).
Nejlepší zážitek dnešního dne byl CAVE STREAM - průlez vápencovou jeskyní korytem potoka proti proudu asi 600 m. Pecka! Kuba točil na GoPro, těšíme se na film Usmívající se Strávili jsme tam asi třičtvrtě hodiny sevření skálou, prodírali se proti proudu, svítili si čelovkami, bylo to super!
Potom jsme se chvatně převlékli, kosa ani nebyla, a popojeli na CASTLE HILL - krásné milé oblé skalnaté útvary, zelená travička. A i tady, mezi skalami je WC! Takže v žádném zákoutí nebyly hromádky a bylo to moc utěšené místo.
Hledáme kemp, je skoro tma. Ujeli jsme zase kolem 500 km.
První kemp nevypadal, že se tu smí stanovat (byl jen pro caravany a self-contained auta), tak jsme popojeli do kempu WAIMAKARIRI BRIDGE - krásné místo, splachovací WC, řeka. Free. Pohoda. Pojedli jsme, popili, rozvěsili mokré věci z CAVE STREAM na okolní keře…

Castle Hill, Canterbury

Den třináctý - středa 1.3.

…a ráno byla mlha, takže jsme to sebrali ještě mokřejší a opředené pavučinami zpátky do tašky Usmívající se
Na snídani jedem do SPRINGFIELDU (!) na donutsy!
To nepochopíte, na návsi mají obří sochu donutsu (ten růžovej s barevným sypáním) a v žádném café je neměli! Tak jsme posnídali tradiční pie a sýrový cone. Moc dobré.
A frčíme na západojihozápad na MOUNT COOK, maorsky AORAKI, nejvyšší horu NZ, 3724 mnm.
Krajina obvyklá, ovce, pastviny, městečka, samoty.
Ve FAIRLIE tankujeme, WC, koupili jsme meruňky a nektarinky (ovocnářský kraj CENTRAL OTAGO) a zase frčíme. Ranní mlha se dávno rozplynula Usmívající se
Wow, vidíme LAKE TEKAPO, na pozadí hory, nádhera!
WWooww, vidíme také LAKE PUKAKI, na pozadí zasněžené vrcholy, jeden z nich je MT. COOK, nááádhera!!
Podél jezera PUKAKI jsme jeli docela dlouho a před námi MT. COOK a vlevo-vpravo panoramata, fakt krása. Fotíme jako blázni.
Zaparkovali jsme a vyrazili na HOOKER VALLEY HIKE. Mírný terén, mírné stoupání, vlevo TASMAN GLACIER skoro na dosah, před námi MT. COOK ve své majestátnosti. U cesty horská vytrvalá zeleň, ale nic, co by se podobalo kleči. Několikrát jsme překročili řeku po pohodlném zavěšeném mostě.
Došli jsme k ledovcovému jezeru, přímo až do něj se doplazil ledovec z MT. COOKU. Jezero má barvu hodně bílé kávy. A v jezeře ležely dva obrovské kusy ledovce (celkem špinavé) a několik menších azurově modrých.
Fotili jsme se, lelkovali, došli až k místu, kde vytéká říčka z jezera a kde byly obrovské balvany a tam! Ležel křišťálově průzračný kus ledovce! Asi ho někdo vyndal z jezera. Byl to fakt zážitek, který přerazil i ty hory kolem. Takhle se to nezdá, ale představte si, držet v ruce ledový prapoklad!
Bylo nádherně, dost horko, takže jsme po návratu k autu jednoznačně odhlasovali dvojboj pivo-kafe. Frčíme do nejbližšího města a potom asi do Wanaky na noc!?
Kafe a pivo ve TWIZELU a domů, do Wanaky.
Ještě fotíme sametové kopce z LINDIS PASSU, zapadá slunce.
Zítra máme slíbený lazy day ve Wanace.

Hooker Lake, Mount Cook, Canterbury

Den čtrnáctý - čtvrtek 2.3.

Je to už trapné, ale večer byl zase večírek. V domě byli jen kluci, protože holky měly babinec někde ve městě. Poseděli jsme, pokecali a zase popili. KOWHAI 5 je záhadné místo, chvíli posedíte, najednou je půlnoc a ráno máte okno.
Dopoledne jsme nebyli moc akční, to je pravda, ale už kolem poledne nás (holky) Kuba vyvezl do města na suvenýry. Ještě to odkládám, nemůžu se nějak rozhodnout. Takže zase jen pohledy Usmívající se
Chlapi byli na kolech u WANAKA BEACH a BEACON POINT- jen malá vyjížďka, aby si ověřili, že navzdory včerejší pitce udrží rovnováhu. Udrží.
Ale vrátili se brzy a jeli autem do místního pivovaru. Cestou nás sebrali ve městě a hodili nás zase do WASTE BUSTERU, tak jsme zase něco ulovily Usmívající se
Pořešili jsme nějaké praní, Pavla s Janou udělaly teplý oběd (večeři), kuře s kaší, pobalili jsme se na III. etapu našeho výletu.
Plán byl, že vyrazíme kolem čtvrté, takže v šest jsme vyrazili. A taky plán byl, že tuto etapu zakončíme v CHRISTCHURCH rovnou na letišti, ale nacpat do auta všechny naše věci, stany a bednu s vařením nám připadalo nereálné, tak jsme lobbovali za změnu. Jedeme na EAST COAST do DUNEDINU, detaily později, a do WANAKY dorazíme ještě jednou, napakujeme se a pojedeme na letiště přímo. Ale to je za dlouho, ještě máme několik dní téhle skvělé dovči Usmívající se
Kuba přikoupil 3000 kilometrů (platí se tu daň za km, pokud máte auto na naftu, protože nafta je o dost levnější než benzín, a platí se předem. Detaily vysvětlí případně Kuba Usmívající se).
Cestou k DUNEDINU jsme přišli na kloub záhadným zeleným kruhům, které jsme viděli z letadla. Už přes týden je krásně, takže se zalévá, a vidíme systém zavlažování (s vodou tu není problém, zalévají se i pastviny). Rozvod vody je napevno uchycený v jednom bodě (asi u studny nebo u čerpadla) a 2 ramena se otáčí v obrovském kruhu, který je zalitý a tím pádem zelený Usmívající se
Někde se zalévá v půlkruhu a někde jsou trysky na poli jen tak rozhozené a zalévá se celý obdélník. Zeleným obdélníkům jsme se v letadle nedivili.
Projížděli jsme zase ovocnářskou oblastí CENTRAL OTAGO a nalákáni cedulí "cherries" jsme zastavili u domečku u sadu. Vyskládané zboží - blumy několika barev, třešně, domácí meruňkovou marmeládu, nějakou keramiku - nikdo nehlídal, bylo navážené a popsané cenovkami, a dokonce tu byl terminál pro platbu kartou! Pecka! Koupili jsme, fotili jsme, Jarda ještě nakoukl a všiml si, že v rožku mají kameru. Ale stejně. Pecka.
Spali jsme na půl cesty k DUNEDINU v kempu PINDERS POND u řeky CLUTHA. Nebyly tam sand flies, bylo tam hodně králičích nor a bobků. Free camp.

Pinders Pond, Central Otago

Den patnáctý - pátek 3.3.

Ranní mlhu brzy rozpustilo sluníčko, domácí marmeláda k snídani byla výborná, vyrážíme směr DUNEDIN.
Cestou skvělé kafe v MOSGIELU + typické novolélandské sušenky TimTam se slaným karamelem. Moc dobré. Čokoládové taky.
Před DUNEDINEM jsme zastavili u TUNNEL BEACH a sešli k rozervaným pískovcovým útesům, krásné pláži a k moři. Na pláž vede z útesu tunel, který nechal vykopat v 19. století movitý taťka, aby jeho dcera měla pláž jen pro sebe. Dívka se tam později utopila.
Moře bylo nádherné, vlny nás nikdy nepřestanou bavit, počkali jsme si, až se moře stáhne a přeběhli mezi vlnami kolem skály na vedlejší pláž, která patřila jen rackům a byl tam taky lachtan! Znuděný.
Lelkovali jsme tam dost dlouho, i když jsme viděli, že se zatahuje a od moře se zvedá vítr. A fotili jsme stejnou pláž v novém světle. Potom jsme to pochopili, když začalo krápat. Od moře se hnal déšť a hrozně fučelo, písek lítal vzduchem, do auta jsme dobíhali za deště a vichru. Dobrodrůžo.
Dál bylo na programu muzeum NZ v DUNEDINU. Muzeum bylo super, proto nás tam děti vzaly. Všechno bylo interaktivní, zábavné, mohlo se na to sahat a moc se nám tam líbilo.
Déšť přinesl ochlazení, takže potom, když jsme chodili po městě a kupovali suvenýry a dárky (už máme většinu), byla nám kosa. Na jídlo jsme zašli k Číňanům vyhlášeným na TripAdvisoru na klasické fish & chips, pěkně tradičně do papíru, to nás bavilo taky.
Potom pivo, několik piv v baru St. Stuart na náměstí OCTAGON (hádejte proč…správně, je to osmiúhelník Usmívající se). Někdo testoval piva, někdo (já) se ještě vydal do města pro suvenýry.
Free camp blízko města byl nezvykle plný, ale vešli jsme se. WC, dřez, pitná i užitková vody, vše zdarma. K moři 200 m, ale je chladno, takže na pláži v botách a bundách. V kempu jsme pozvali na panáka slivovice Fabiena (FR) z vedlejšího auta, on ho zkušeně exnul a vysvětlil, že jeho otec má ve Francii palírnu na calvados Usmívající se Měl s sebou malou kytarku (říkal tomu guitarelle), tak nám něco zahrál, trochu i Jarda a Kuba, zase jsme poseděli a dobrou. Dneska v noci bude kosa.

Tunnel Beach, Dunedin, Otago

Den šestnáctý - sobota 4.3.

První zastávka splňovala všechny parametry, jak to máme rádi. Měli dobré kafe to go + místní cake, byly tam suvenýry a byla to díra. Suvenýry měly zavřeno, je sobota.
Druhý bod zájmu byl SHAG POINT s velkou kolonií lachtanů, bylo jich fakt nepočítaně v celé zátoce. Jsou roztomilí a vtipní Usmívající se
Další zastávka bylo pobřeží KATIKI BOULDERS - skalnaté dno, aktuálně je odliv, jsme tu správně, nacházíme Mermaid Pools (jezírka mořských panen) a Dragon Eggs (dračí vejce), nemůžeme se nabažit členitého dna, fotíme jako blázni, fotíme každý zvlášť, fotíme se navzájem, jak si to fotíme. Při jedné ze společných fotek mi vypadl mobil do štěrbiny v kameni Dragons Egg. Díra je asi 70 cm hluboká, 3-4 cm široká, samozřejmě různě hrbolatá. Průšvih. A potom boj! Chlapi se rozutekli, Jarda s Petrem pro přírodniny, Kuba do auta pro stanové tyčky a tool box. Potom se Jarda a Petr střídavě snažili, vyzkoušeli různé techniky, větvičky, hliníkové i laminátové stanové tyčky, přírodní podmořskou liánu, tkaničku z boty. Mořili se, fakt hrozný. Zase já! Potom přinesl Kuba v tool boxu drát, Petr vytvořil efektivní hák, mořil se, liánu na telefon navlékl, pozvedl, spadla, dal si pauzu, Jana to zkusila taky, zachytila a vytáhla mobil na světlo boží! A bylo slávy! Děkuju a omluvila jsem se všem za zdržení.
Přesunuli jsme se na MOERAKI BOULDERS, krásné, ale všude Japonci. Těžko udělat fotku bez nich. Petr, Jana a Jarda dali koupel v moři, my ostatní jsme fotili ze břehu.
Potom nás děti vzaly na zmrzku, ale na MEGA zmrzku do HAMPDENU. Asi půl litru za 3 $, obrovská porce, což se nedá sníst ani zvládnout. Kape nám to, bojujeme, ale je výborná, navzájem ochutnáváme, jsme už dost upatlaní Usmívající se Nechápu, jak ostatní zákazníci - řidiči si koupí půl litru zmrzliny v titěrném kornoutku, nastoupí do auta a řídí. Jako čím?!
Krátce jsme se zastavili ve městě OAMARU, já suvenýry, chlapi pivo, Pavla s Kubou nákup. Z OAMARU jsme jeli na BUSHY BEACH. Měli být vidět tučňáci žlutoocí, ale buď už přišli před naším příchodem nebo dnes přijdou fakt pozdě. Připlavali -nepřiplavali, prostě tam nebyli. Lidi číhají na vyhlídce, vstup dolů na pláž hlídá dobrovolník, aby měli tučňáci klid.
Spíme v soukromém kempu KAKANUI, pěkný, posekaná travička, bizár výzdoba (porcelánové postavičky, ale ne trpaslíci), kuchyň s jídelnou. Nudle, pivo, víno, veselé koláčky.
Porovnáváme Janiny a moje záznamy a Pavliny plány, čmáráme si do mapy trasu, velká legrace, vlastně jsme ještě tu a už vzpomínáme Usmívající se
Náročné, dobrou!

Moeraki Boulders, East Coast, Otago

Den sedmnáctý - neděle 5.3.

Kemp byl fajn, bylo příjemné zase jíst u stolu, k snídani byly tousty, šunka, sýr, máslo, marmeláda, jak kdo rád.
Vrátili jsme se do města OAMARU, což je fakt pěkné město, domky jsou rozhozené po kopcích, není to jen placka. Na hlavní třídě je spousta "historických" budov, krámků a galerií - jedna vedle druhé. Suvenýry, řemeslné výrobky, umění. Vydržela bych tam celý den.
Prolezli jsme STEAMPUNK PARK, což bylo super, protože na všechno se mohlo sahat, prolézat a zkoumat. Hodně lebek. A skvělý zážitek - PORTAL - zrcadlový sálek se šňůrami barevných světel a hudbou, díky zrcadlům dojem nekonečna, nekonečno nahoru, dolů, do všech stran. Krásné to bylo.
Potom jsme šli na hřiště, kde se kromě dětí vyblbnou i dospělí, ale moc jsme se nezdrželi, bylo tam moc lidí. Ve městě zrovna probíhal triatlon a v parku byl cíl.
Zašli jsme raději do sýrárny WHITESTONE, jen přes sklo nahlédli do výroby a koupili jsme si degustační talíř. Šest druhů + sýrové sušenky (spíš oplatky). Moc výborné. Nějaké sýry jsme koupili, uvidíme, jestli je sníme nebo jestli to budou suvenýry Usmívající se
Potom jsme koupili pivka a něco k jídlu do auta a vyrazili zpět do WANAKY.
Hned za městem jsme se odloupli od moře a do vnitrozemí míříme údolím řeky WAITAKI.
Za městem OAMARU je poslední plánovaná zastávka u CLAY CLIFFS. Jsou to doslova "hliněné útesy", rozervané skalní útvary, které zblízka přiznávají, že to je jíl a kameny. Malé i větší - podle toho mají různé vrstvy různou strukturu. Vypadá to, že po každém dešti se "skály" trochu vymejou a vypadají jinak. Je to impozantní, některé "věže" jsou vysoké i 50 metrů. Eroze dosáhla maxima, ty kopce se prostě rozpouštějí.
Ve WANACE jsme nakoupili poslední jedlé suvenýry, dojeli domů, potom jsme se rozdělili, Kuba s Pavlou jeli do města, koupili k večeři burrito a hamburgery, my a Homolovi, každý pár v jednom pokoji, jsme se pokoušeli zabalit všechno, co jsme si sem přivezli i co jsme nakoupili i pár věcí, co chtěli Pavla s Kubou odvézt domů.
Peklo.
Pavla během chvilky zjistila, která z kamarádek má váhu, přivezli ji, a my jsme se pořád dokola vážili s taškou i bez tašky, přendávali jsme věci sem-tam, až to nějak vyšlo.
Večer jsme poseděli, pokecali s Bravošem a Jurou a ukázněně šli spát.
Ach jo, poslední dobrou noc!

Clay Cliffs, Omarama, Otago

Den osmnáctý - pondělí 6.3.

Já tedy mám chmury a nostalgii, že to končí, bylo to krásné!
Jedeme do CHRISTCHURCH na letiště, takže poslední rychlý průlet Zélandem.
Potřetí projíždíme LINDIS PASS, poprvé z jihu na sever.
V OMARAMA kafe a chocolate fudge a caramel oatie. Fotíme si vlnu, nezpracovanou, jen tak z ovcí ostříhanou.
Jedeme přes BURKES PASS do FAIRLIE a zkratkou přes GERALDINE na hlavní tah sever - jih na východním pobřeží, road (RD) 1.
Kopce, ovce, krávy, sem tam díra nebo samota.
Myslíme, že vidíme požár, ale ukáže se, že to vypalují pole, několik polí, celý pás polí.
V CHRISTCHURCH jsme si dali u letiště v Caffe Clubu kafe a cheescake a lemon pie a neměli jsme to dělat. Kafe dobré, ale zákusky prefabrikované a nedobré, v každé venkovské díře jsme měli lepší.
Check-in a rozloučili jsme se s dětma - DĚKUJEME, BYLO TO SUPER!!! - a dali si poslední pivo na NZ.
Let CHRISTCHURCH - AUCKLAND startuje v 19 hodin, sedá ve 20.20. Letušky jsou v černých tričkách s oranžovým pruhem a vypadají trochu jako hráči ragby Usmívající se

V AUCKLANDU jsme měli 2 hodinky, takže opravuji, teď tedy poslední pivo na NZ. Ještě jsme nakoukli do shopu Global Culture, kde se nám trička líbila, ale zdálo se nám to drahé. Tak teď jsme je koupili Usmívající se
Letíme do Šanghaje. Přestože jsme letěli s Air New Zealand, posádka byla čínská a služby nic moc. Ale nabídka filmů a muziky super, tak si nestěžujeme! První tři hodiny letu byly neklidné, nějaké turbulence, Jana z okna viděla bouřku. Ale potom už pohoda (dalších sedm hodin).
V Šanghaji na letišti divné zacházení. Šli jsme podle cedulí na NTERNATIONAL TRANSFER, došli k přepážce pro osm úředníků, kde pracovali celkem dva lidi a fronta se vůbec nehýbala. Potom Číňanka vyzvala cestující do Vídně, aby přistoupili, prohlédla pasy, orazítkovala 2x každou letenku a volala na jinou, ať si nás převezme. Ta nás vzala o patro níž (a že vzdálenosti na letišti nejsou jako doma!), provedla nás labyrintem k další úřednici, ta nám dala další razítka. A potom nás zase vedla zpátky do patra, kolem původní fronty (stále stejné), postavila se oficiálně ke koridoru, obřadně zkontrolovala razítka a pustila nás dál do zóny DUTY FREE ke gatům.
Trochu jsme se rozhlédli, koukla jsem na kašmír a hedvábí a rozhodla jsem se, že suvenýr mít nemusím Usmívající se Pandu jsme nechtěli.
Šli jsme s Jardou utratit jüany podle plánu za pravé čínské jídlo. Jarda si dal chilli hovězí s nudlemi a houbovým salátem, já knedlíčky dim-sum a vepřovým a vývar s dalšími plněnými knedlíčky. Za mě super, Jarda celý zážitek z letiště hodnotil jako jeden z nejhorších ze všech letišť.
Nepíšu o spoustě uniforem i civilistů, kteří se jen tak procházejí jakoby nic a najednou k někomu přistoupí, legitimují ho, zdržují ho, dají mu další razítko.
Měli jsme jich na boarding pasu nakonec 6, chtěli jsme si ho nechat jako suvenýr, ale zase nás překvapili, když nám nechali jen útržek s číslem sedadla a letenku si nechali. Ani jsme si to nevyfotili!
Jani si koupila krásný suvenýr, kaligrafickou a pečetící soupravu. Já jen čaj a nějakou krojovanou (=místní) sladkost. Tři hodiny na letišti utekly jak voda, s tím vším zdržováním.
Pokračujeme s AUSTRIA AIRLINES do Vídně a zatím se zdá letadlo spíš prázdné. Možná se vyspíme vleže? Ano, místa je tu dost a uvolněná atmosféra, poleháváme, ale přece jen je bílý den a na posledním letu jsme spali, tak nám to moc nejde.
Střídavě s Jardou přepisujeme deník, než se vybil comp.
Pustila jsem si pohádku VAIANA, krásnou kreslenou, všechny zélandské legendy v kostce. Pro děti sice, ale krásné v kontextu naší dovči.
Letěli jsme cca 10 hodin, v Šanghaji jsme nekonečně dlouho rolovali po ranvejích, několikrát zatáčeli, letiště je obrovské. Šanghaj má 24 miliónů obyvatel, ale při pohledu z výšky tam není hlava na hlavě, ale i dost nízkých staveb a dokonce zemědělských ploch (nebo co to bylo?!).
Ve Vídni jsme přistáli odpoledne v úterý, ale fakticky máme středu 4 ráno. Snažím se v těch časech orientovat, ale jak řekl Jarda, večer půjdem spát, ráno budem vstávat.
A zítra musíme fungovat.
Píše Zuzka, že nás čeká s večeří (Kuba může přestat být ve střehu Usmívající se) a Kája, že na letišti bude.
Takže všechno klape, končíme, šmytec. Ne, šmytec ne, bylo to krásné a životní dovolená.
Nejen, že ZÉLAND, ale že se o nás skvěle starali, na NZ se výborně vyznali, znali odpověď (skoro) na každou otázku (mají armádu? kolik je tu ovcí? ochrana přírody? prostě kde co) a že jsme se s nimi zase viděli.
KUBO, PAVLÍ, DĚKUJEME, BYLO TO BÁJEČNÉ!!!

Zajímavosti:

· skoro nikam se nesmí se psem (do přírody a na turistické vyhlídky, na pláž, atd.)
· jezdí se vlevo, volant je vpravo Usmívající se
· vír na vodě se točí zprava doleva - doloženo pokusem Petr - Jarda
· u každé odbočky na každou samotu staví školní autobus (ty jsou bílé, různě velké)
· mosty jsou často jednoproudé i na dvouproudých silnicích, šetří se za materiál, řek a říček je moc, doprava je mimo města řídká
· v každé sebemenší díře je veřejné WC, vždy čisté a vybavené
· u silnic NEJSOU billboardy!, jen dopravní a bezpečnostní značení

Totaranui Road, Abel Tasman

Takaka, Tasman

Mapa celého tripu -> KLIK SEM